STUDENTŮV DENÍK

Není ničím neobvyklým, že se v Magické Akademii pořád něco ztrácí. Někdy za to můžou škodolibí studenti a jejich šprýmy, jindy pro změnu roztržití profesoři, kteří mají hlavu ponořenou ve vědeckých problémech natolik, až nevnímají, kam si dávají svačinu. Občas taky do budovy vnikne nějaké poťouchlé magické stvoření. Nikdo si nemůže být bezpečností svých věcí zcela jist.

Všechno ztracené se ale jednou najde, ať už na půdě, nebo vymetené zpod skříně. Na největším podobném objevu má velkou zásluhu jeden z profesorů, který tak usilovně piloval nové speciální kouzlo neviditelnosti, až si zneviditelnil prakticky všechen nábytek v kabinetě. Dlouho po tom, co onen profesor odešel do důchodu, se po vyprchání zmíněného kouzla našla v jeho kabinetě celá řada starých písemností (k velkému zděšení nového obyvatele pokoje, který celou hodinu předtím trávil marnými pokusy přitlačit svou viditelnou skříň blíž ke zdi). Krom mnohých návodů k výrobě lektvarů (které dodnes usilovně zkoumají studenti oboru Alchymie)  byl objeven i svazek desítek různých pomačkaných listů. Pečlivé zkoumání odhalilo, že se jedná o deník jednoho z bývalých studentů Magické Akademie Gradu. 

Byť jsou fragmenty deníku postupně restaurovány a podrobeny pečlivé analýze magických stop, nikdy nebylo k dispozici dostatečné množství vzorků, abychom určili autora textů. Na každém z několika ohořelých, rozleptaných a okousaných listů je popsán jeden den, který student prožil na Akademii. Ze stránek jsou však cítit kouzla, která se obvykle u deníků nepoužívají. Ta dosud nejen že brání v určení autora pomocí běžných metod investigativní magie, ale ruší i pokusy zjistit, jestli mezi řádky pojednávajícími o běžných událostech života studentského, neleží nějaká další informace. Zasloužilí členové sboru Magické Akademie Gradu celý výzkum označují jako přehnaný a úplně zbytečný (jejich bádání je přece mnohem důležitější než čmáranice nějakého caparta). Pozorní studenti ale tuší tajemství. Pokud se v pátrání nechce pokračovat osazenstvu sborovny, možná to zkusí oni sami…

Zde budou postupně zveřejňovány již přepsané a podrobně analyzované texty. Posuďte sami, jestli je v nich něco neobvyklého:

XIX. VI.

Je to tu. Za dva dny začíná škola. Brácha zase snědl skoro všechen med, co jsme měli na snídani k chlebu. Hořící Fusky… tak mu říkám - Há eF. A sedí to. Občas smrdí tolik, jako by se z nich skutečně kouřilo. Když jsem byl malý a zkoušel jsem kouzlit, tak jsem mu je zapálil. Tehdy si málem cvrkl do trenek leknutím. Nejlepší věc, co se kdy povedla!! Je to blbeček.  A pořád dokola opakuje, jak budu celej den sedět a učit se a když prej ne, tak mi přečarujou uši na ředkvičky. Zkouší mě vystrašit, ale na to mu kašlu. I mamka jej furt napomíná. To na něj ale platí, jen když je na dohled.  To táta se zná dobře s jedním profesorem, který mu léčil bradavice na noze. Ten u nás byl předevčírem a vyprávěl mi mnohem lepší věci. Že prej nedávno získali do školy super vzácný přísady do alchymistických laboratoří, ze kterých jde zlatá, nebo stříbrná pára - podle toho jestli je den, nebo noc. Na to se těším nejvíc, až mi tohle ukážou! A taky kouzlo jak udělat věci neviditelný! Nemusel bych před tím Há eF schovávat tenhle deník do pařezu v lese.

A hlavně praxe v městě Sedmi věží! Já tam byl jednou s tátou, když potřeboval domluvit obchod. Tam bylo asi tisíckrát víc lidí, než potkáme tady v tomhle zapadákově. Prej mladí kouzelníci můžou do města! Samozřejmě hlavně samotní, protože už budeme umět všelijaký nebezpečný kouzla, tak se o sebe budem umět postarat. To je jen pro velký mágy, říkal Há eF, když tam byl poprvé. Ale ten profesor co byl u nás, říkal, že je to pro všecky. A taky říkal, jak si jednou omylem brácha nabarvil vlasy na žluto a obličej na fialovo. Omylem se pocákal jedním nedokončeným lektvarem a týden trvalo, než to vyprchalo! Když to říkal, bráchovi se obličej nabarvil na červeno. Náfuka jeden, stejně mu za chvíli budu moct odkouzlit kalhoty třeba na strom! Nemůžu se dočkat!

1. den školy

Poslední dva dny moji mamku držel podivný záchvat balení. Dělala po domě hromádky mých věcí a pořád něco přemísťovala. Ráno jsem na botníku viděl 7 triček s krátkým a 5 s dlouhým rukávem. Večer po předpovědi počasí to změnila na 9 s krátkým a 2 s dlouhým a druhý den ráno přihodila ještě zimní čapku, mumlajíce něco o okulzní frontě a tlakové níži z Azor. Chvíli se zdálo, že by do kufru nejradši postupně zabalila celej můj pokoj a půl ložnice. Co nepochopím, je to, že i když furt cosi balila, můj kouzelnický plášť i knížku o slavných čarodějích, zapomněla zabalit. Co bych tam bez toho asi dělal? V noci jsem si ty věci musel sám na tajňačku přibalit. Málem do kufru nevlezly, ale vyndal jsem tu zimní čapku a tričko se štěňátkama. Stejně ho tam určitě dala omylem. Vždyť už mi bude deset, tak kam bych nosil tričko se štěňátkama…? Růžové...

Ráno jsem byl vzhůru snad už od tří hodin a trochu jsem se bál. Co když tam někdo zjistí, že tam vlastně vůbec nepatřím? Mamce řeknou, že vůbec nic neumím a pošlou nás domů? To by byla KATASTROFA! Celej rok se těším až budu dost velkej..

Na místě srazu bylo strašně moc lidí. Supr bylo, že můj kufr nečekaně nebyl největší (i když mamka pro vítězství v této pomyslné soutěži udělala vše). Nějaká holka s dlouhýma vlasama totiž táhla něco co vypadalo spíš jako skříň. HáeF se okamžitě běžel vítat se svými spolužáky. Smáli se a vzpomínali na poslední ročník. Vypadali jako tlupa klackovitých náfuků, ale trochu jsem jim záviděl.. Příští rok se tak budu vítat i já... Byla tam taky ta holka, které fotku má HáeF doma pod matrací. Viděl jsem ho jednou, jak tu fotku před spaním pusinkoval. Už se nemůžu dočkat, až jí to povím! Bude mít určitě radost.

V celém tom mumraji rodičů, studentů a ostatních, dělali pořádek naši profesoři a zvláštně vyhlížející ozbrojenec (který, jak se ukázalo, tam byl jen kvůli pomoci se zavazadly těch menších studentů a který se ze “skříně” té dlouhovlasé slečny náramně těšil). Jedna profesorka si od rodičů vzali všechny dokumenty a ptala se jich, jestli má vzít do úschovy i moje kapesné a cennosti. Podíval jsem se na mámu a ta profesorce vysvětlila, že už jsem velký a určitě to zvládnu sám. To se ví, že zvládnu…

Pak jsme čekali, než nás odvedou na pokoje kolejí.  Jeden kluk celou tu dobu házel na ostatní takový ty gumový žížalky. Snažil se dělat to tak, aby si jej nikdo nevšiml, ale já jej sledoval celou dobu. Zkusil jednu hodit i po mě, ale chytil jsem ji do ruky a rychle snědl. Byla teplá, ale pořád dobrá. Zašklebil se na mě. To by šlo.. to může být nový kámoš. Šel jsem za ním a on mi nabídl zbytek rozteklých žížalek a vyprávěl, jak dlouho sem jel. Byl dost z daleka a prej vyráželi už v šest ráno. Podle mě kecá.

Táta pořád vrčel, že čekáme nějak dlouho, ale bylo to přesně šest a půl minuty. Vím to, protože jsem zkoušel nové přesýpací hodiny od dědy. Máma říkala, že je mám nechat doma, ale mě se ohromně líbí... Když si pro nás přišla profesorka, aby nás ubytovala, máma se začala loučit, což v jejím podání vždycky zavání desetihodinovým divadem. HáeF ke své velké radosti dostal pusu na tvář a pevně ho objala. Jen co se jí vysmekl a podal ruku smějícímu se tátovi, odbelhal se tím svým podivným krokem za svými spolužáky. Mě mamka držela, uhlazovala mi vlasy a opakovala, jak mám být slušnej a hodnej a slušnej a hlavně hodnej a zdvořilej a slušnej. Taťka mi pak dal pusu na tvář a řekl mi, že už jsem velkej kluk. To já sice vím, ale stejně to bylo zvláštní. Ale nebrečel jsem! Ještě zamávali a máma i z dálky pořád něco volala. Asi, že mám být slušnej...

Pokoj mám suprovej! Je v takovém samostatném domečku hned u místa, kde bydlí profesoři. Domeček má  vlastní koupelnu a pokoj spoustu skříní. Bydlí se mnou ten kluk co házel žížalky a pak taky jeden, co měl na tričku flek. Od žížalek. Oba vypadají v pohodě. Bude tady suprově! Dostali jsme ale povlečení a prý si máme povléct peřiny. Smrtelně mě to vyděsilo, protože to vždycky dělala máma, nebo babička. Už jsem pomalu propadal panice, ale zachránila mě ta profesorka, co nás ubytovávala (prý se jmenuje Arin) a ukázala nám všem jak na to. Nic složitého. Jen Žížalák se na chvíli ztratil v prostěradle a museli jsme jej vymotávat.  Největší luxus je, že je to pokoj bez Há eFka a vůně jeho vražednejch fuseklí. Prostě svoboda. A jen co vybalím trička (nakonec tři s dlouhým a osm s krákým rukávem), ukáže nám Profesorka Arin celou Akademii. Potom už to začne. Budu se učit kouzla. Ta skutečná...

 

První noc

První noc bez rodičů! Žížalák nám ukázal svoje zásoby sladkostí. I když profesoři říkali, že na to máme dávat bacha, aby nás nebolelo břicho. Ale z pár žížalek břicho bolet nebude. Vlastně spíš z želé kostek, přes den se ty žížalky spekly do takové pestrobarevné hmoty, kterou jsme museli trhat.  Po večerce jsme ještě chvíli svítili baterkama a vyprávěli si, co jsme všechno slyšeli od ostatních o škole. A hlavně jsme plánovali, co budem dělat ve městě…

Pak jsme uslyšeli ťukání na dveře. Prvně jsme mysleli, že to jsou profesoři, co nás přišli utišit. Několikrát byli totiž utišit nějaký další děcka, co byly nějak moc nahlas. Zašeptali jsme dále a schovali jsme žížalky i baterky pod peřinu. Otevřely se dveře a do pokoje vešli bráchovi spolužáci. Byl tam ten pihovatej, pak ten co měl moc velkej hábit a taky ta krátkovlasá holka, co mluvila dycky hrozně nahlas. I když jsme všichni šeptali, ona mluvila úplně nahlas.

Pak se nás zeptali, jak se nám líbí, že nás tu chcou přivítat. Sice se chovali mile, ale nějak divně a zákeřně se usmívali. Pak si ten pihovatej všiml balíčku se žížalkama. Řekl, že bychom se měli podělit s kámošema a sebral to Žížalákovi přímo z rukou. Nabral si velkej kus a smál se na nás. Žížalák se natáhl, aby mu to vzal. Ten pihovatej se začal smát, že je nějakej hamoun, že stejně má ještě hafo sladkostí. Všichni jsme se báli něco říct. Tak se natáhli k igelitce, kde měl Žížalák zbytek sladkostí. Vytáhl od tama nějaký čokolády a rozdal je těm velkejm. Oni se začali smát, poděkovali nám a odešli.

Vůbec jsme nevěděli co dělat. Žížalák přišel o tolik sladkostí, navíc o ty nejlepší. Všichni jsme šli spát a už jsme si vůbec nepovídali. Pak jsem slyšel Žížaláka popotahovat. Vůbec se mu nedivím, taky jsou to fakt ty nejhorší děcka tady. Navíc, stejně to nemůžem nikomu říct. Ještě by si řekli, že jsme žalobníci a vzali by nám ještě něco.

Ráno jsem neměl vůbec chuť do učení. Celej rok se těším, až nás začnou učit kouzla, a kvůli těm blbcům máme zkaženej den. Ani se mi nechtělo na snídani a to byla zrovna moje oblíbená pomazánka. Žížalák měl dokonce i trošku červený oči. Přišla profesorka Arin, protože si asi všimla Žížaláka. Ptala se nás, co se stalo. I když jsme nic nechtěli říct, podle toho, jak jsme se tvářili, tak rychle přišla na to, že je na nás někdo hnusnej.

Tvářila se pěkně naštvaně, když odcházela a šla rovnou ke stolu těch starších. Vzala si je stranou a když se vrátili, vypadali jako zmoklý slepice. Podle toho, jak se tvářili, bych fakt nechtěl být na jejich místě… Omlouvali se nám a slíbili, že nám pak koupí po obědě něco jako náhradu ve městě v cukrárně. Profesor Ilidan za náma pak přišel taky, ujistit nás, že nic takovýho se už opakovat nebude, že nic takovýho tady trpět nebude. Když se díval na ty tři, fakt si myslím, že už nic neprovedou, když se naštval, šel z něj strach.

Po obědě jsme fakt dostali každej pytlík bonbónů a Žížalák ještě náhradu za všechny čokolády. Sice se s náma nechtěli moc vybavovat, ale ještě jednou se pak omluvili. Nakonec ten první den byl docela fajn. O to víc, že jsme po obědě viděli u ošetřovny ty padouchy, co nám vzali sladkosti. Šli si pro něco na žaludek… Proč asi.. :-D Tak jim třeba. Nás břicho nebolelo. Ani jednoho…

 

Vzpomínka na rozřazování

První den utekl tak rychle, že jsem ani nenapsal nic o zkouškách! To bylo asi taky tím, že jsem před nima byl hrozně nervózní. HáeF říkal, že ty zkoušky příšerně bolí, ale mě bylo jasný, že pěkně kecá. Byly ale docela složitý, musel jsem se fakt hodně soustředit. Nakonec jsem je ale dal. Sice jsem to nepřiznal, ale byl jsem děsně pyšnej. Hned jsem poslal domů dopis, kde jsem to celý popsal rodičům. Známku a dopis jsem měl od rodičů, i adresu jsem měl. Ale když jsem to dopsal, netušil jsem, kam dopis zanést. Naštěstí jsem našel profesora Ilidana. Dal jsem mu to a on zařídil, aby se to poslalo.

Když jsem zvládl všechny ty zkoušky, mohl jsem si vybrat, jestli budu alchymista nebo investigativní mág (to je takový mág, který dokáže skoro všecko vypátrat). Dycky jsem chtěl umět zmizet a objevit věci, tak jsem si vybral toho mága. Žížalák se taky snažil, byl skoro tak dobrej jako já. Vybral si alchymistu, že mamka byla alchymistka taky, a doma míchala všelijaký lektvary. Ten poslední kluk na pokoji, Flek, to nakonec nedal. Sice byl smutnej, ale profesoři mu vysvětlili, že domů rozhodně nemusí. Akorát musí počkat, až si obor vyberou ti, kteří prošli, a jemu bude obor přiřazenej.

Děsně si přál být taky investigativní mág. I když nezvládl úvodní zkoušku, tak profesoři říkali, že pokud nebude ten obor přeplněnej, nejspíš se tam dostane. A povedlo se! Chodí se mnou do třídy, bude to super, když už Žížalák bude alchymista. Je škoda, že nebude chodit do třídy s náma, ale slíbil, že nám pak ukáže nějakej neuvěřitelně strašlivej jed, hned jak se naučí. Blbost, to ho v prváku nenaučí…

 

První den vyučování

Hustý, dneska byla první hodina. Šli jsme na louku a zkoušeli jsme poznat, kudma běžel školní králík. Prej jednoduchý zaklínadlo, jasně. Děsně jsme se nadřeli, soustředili a mávali artefaktem, ale na konci hodiny se jen pár z nás podařilo poznat aspoň kousek jeho trasy.  Já jsem věděl, že uprostřed louky se otočil doprava. Nic moc na velký zkoumání a stopování, ale profesor Ilidan říkal, že na první hodinu je to dobrý, že nemůžem chtít hnedka umět všechno. Celej den bylo hrozný horko a svítilo pěkně horký sluníčko. Jak jsme běhali po louce a zkoušeli jsme poznat kudma králík běžel, lil z nás pot. Profesor nám říkal, že bezpodmínečně musíme mít flašku s vodou a něco na hlavě.

Flek sice čepici měl, ale protože se mu pod ní prý moc zahřívaly vlasy, tak si ju sundal a položil na cestu. Trochu jsem se bál, že mu na to přijde profesor, ale když jsme se hodně skrčili na louku, nebylo to moc vidět. Navíc měl čepici černou, a tmavý měl i vlasy, takže se to nedalo poznat. Jak jsme na tom pracovali trochu dlouho a nic moc se nám nedařilo, začli jsme se nudit a topit mravence. Oba jsme měli flašku s pítkem, tak jsme mohli poměrně přesně mířit.

Během chvíle u nás byl profesor. Když si všiml, že Flek nemá čepici, hnedka ho poslal pro ni a museli jsme jít s ním a pracovat blíž u něj. Díky tomu jsem pak taky přišel na ten kus té cesty, ale stejně mě trochu štvalo, že nám zkazil legraci. Odpoledne mě pak trošku bolela hlava. Ptal jsem se Fleka a tvrdil, že mu nic není, ale viděl jsem, že na obědě skoro nic nejedl a jen tak si opíral hlavu o ruku.

Odpoledne mě už docela bolela hlava. Flek během odpoledne odpočíval a hrozně málo se mu chtělo blbnout. Žížalák na nás koukal trochu zmateně. Ten měl dneska hodinu herbalistiky a povídal nám o těch kytkách, který všechny vypadají skoro stejně, ale všechny jsou na něco úúúplně jinýho. Normálně bysme jásali nadšením nad prvním dnem, ale bylo mi fakt blbě. Žížaláka to fakt strašně zklamalo a říkal, jestli bysme neměli zajít za vedoucíma.

Profesor Ilidan když nás viděl, tak nás hnedka vzal za zdravuškou. Když jsme tam došli, pěkně si nás podala. Profesor jí pověděl, jak jsme blbnuli na louce. Mě akorát bolela hlava, tak mi dala prášek na bolest a řekla mi, že mám hodně hodně pít, být ve stínu a kdyby něco, tak zase přijít. Pak jsem měl už jít na pokoj chystat se, ale počkal jsem, než z ošetřovny vyšel Flek. Vypadal, že mu je docela špatně. Prej musí ležet na pokoji a večer s náma nikam nepůjde. Jíst bude jen rohlíky a další dietní věci. Černej čaj a tak. BRRRR, ještě že mi není tak blbě, fakt to nemám rád.

Flek se snažil dělat, že mu nic není, aby nemusel jíst rohlíky, ale když jsme šli dál, tak se POZVRACEL! Mně se udělalo špatně, tak mě profesor poslal na pokoj, že mě hned potom dojde zkontrolovat.

Když pak došel, tak říkal, že Flek musí zůstat minimálně do zítřka na izolačce. Znělo to strašně, ale profesor říkal, že je to akorát pokoj, kde ho zdravuška může kontrolovat a kde si v klidu odpočne. A taky že ho pak můžem navštívit. Potom vzal Flekův mobil, knížky a pyžamo, že mu ho odnese. Mě už pak večer bylo líp, tak jsme s Žížalákem pak šli za Flekem.  Vypadal už líp, ale dost unaveně.

Ztráta peněženky

Dneska jsme měli další hodiny s králíkem. Holky se dycky rozplývaly, jak je roztomilej, ale i ony už měly toho hledání dost. Brzo jsme se měli učit zametání stop, to vypadalo na větší srandu. Navíc profesor nám dával děsný úkoly, jak trénovat hledání cesty na mouchách. Kdo to kdy viděl, aby kouzelník hledal kudma letěla moucha?

Občas jsem viděl HáeFáka, kterej říkal, že čím budu starší, tím víc úkolů budu mít. A tak pořád než nebudu dělat nic jinýho než školu, dokud se z toho nezblázním. A až se zblázním, říkal, tak si mě tu nechají na pokusy. Blbeček.

Odpoledne jsme mohli jít na chvíli do města Sedmi věží. POPRVÉ DO MĚSTA! Flekovi už bylo dobře. Předevčírem ho propustili z marodky. Nakonec tam ležel jenom jednu noc, další den večer mohl jít za náma. Měl kliku, večeře byla výborná a on si konečně mohl dát něco jinýho než rohlík.

Odpoledne jsme měli rozchod do města. Hledal jsem svoji peněženku, abych si mohl koupit sladkosti, ale nemohl jsem ju najít. V batůžku nebyla, v kufru nebyla, na nočním stolku nebyla, ve skříni nebyla, v kapse u bundy nebyla, v zadní kapse kalhot nebyla…Pěkně vystrašeně jsem zavolal profesorku Arin. Ta se na mě dívala docela přísně, ale pobaveně, jako by to trochu čekala. Zastyděl jsem se a dál jsem se přehraboval v kufru. Profesorka prohlídla snad celej pokoj, ale nikde to nenašla. Pak se mě zeptala, jestli jsem si jistej, že jsem ju měl z domu. Doteď jsme ju na nic nepotřebovali.

Když nám profesoři hnedka jak jsme se ubytovali a procházeli školu nabízeli, abysme si k nim schovali peněženky, tak jsem si říkal, že to nebude potřeba. Sice by nám je dali zpátky kdykoliv bysme si chtěli něco koupit, ale řekl jsem si, že jsem velkej dost, abych to neztratil, ne? Tak jsem se o to nestaral, že si ju vytáhnu až když pojedem do města.

Kde může sakra být? Fakt jsem nevěděl. Že by mi mamka zapomněla dát něco tak šíleně důležitýho? Dyť říkala že ju někde mám, ne? Určitě tam někde je. Vyndávala a balila zpět skoro 1000000000 věcí z pokoje…Když jí ale profesorka Arin volala, aby se ujistila, tak se začala koukat tak jako „jééééééžiši kriste“. Pak mi podala telefon, že mě chce mamka slyšet, když už se volá.

Mamka říkala, že věděla, že na to zapomenu, že zapomínám dycky všechno. Ale že tohle mi musela říkat snad tisíckrát. Ta peněženka je v té postranní kapsičce v batohu, která se špatně rozepíná, abych ju určitě neztratil! Zatraceně! Teď když to říká, tak teda asi jsem to někdy slyšel, no.. Paní profesorka Arin mi pak nabídla, že si k ní můžu peněženku dát, abych ju neztratil. A že když budu potřebovat, tak mi ju zas vydá. Hmmm, možná bych měl. Přece nechcu přijít o prachy.

Pak mi říkala že se těší, až budou prázdniny ve škole, že pojedu na chvílu domů a že jí ukážu, co umím. Zatím umím akorát najít králíka. Ale když mamce uteče pavouk pod nosem, když ho chtěla vyhodit z domu ven, třeba bych ho už našel. Mamka nemá pavouky ráda. Smála se a říkala, že s těma pavoukama by to bylo suprový.

Když jsem dovolal, tak mi bylo trochu smutno.  Byl jsem zvyklej, že ju vidím každý ráno a každej večer a najednou je daleko.  Ale kouzelníci nebrečí. Žížalák taky říkal, že se mu stýskalo. Ale taky nebrečel. Slíbili jsme si že to v pohodě zvládnem ve třech s klukama. A bez rodičů. Jsme přece kouzelníci, ne? Během velkýho boje a během odhalování záhad a dělání velkých kouzel přece nemůžou brečet, ne?

Zápis z posledního školního dne prvního ročníku

Dneska je poslední den školy! Včera jsme dostali vysvědčení. Bylo to strašně super, i když jsem to občas trochu flákal, tak se mám ze všech předmětů a všech závěrečných zkoušek dobrý známky! Až přijedu domů, musím všechno mamce vyprávět. A i babičce, ta určitě bude chtít všechno vyprávět taky. Musím jí říct o hodinách s králíkem a jak jsme ho nakonec chytili a jak jsme hledali i další schovaný věci a jak bylo takový vedro jeden den, že jsme se nemohli učit venku tak jsme místo vyučování akorát blbnuli a hráli hry.

Taky jsme včera večer balili. Profesorka Arin nás chodila kontrolovat ale někdy to bylo fakt spíš že chodila balit s náma. Já fakt nevím, jak se ty ponožky dostaly za skříň! Ostatní měli víceméně podobný problémy, kdy se jim věci samovolně přesunuly na druhej konec pokoje. Ale nakonec to vypadalo, že jsme večer dost zabalení na to, abychom ráno nemuseli plašit. Představa že odjedu a zapomenu tady třeba triko mě moc netěší. A mamku určitě taky ne. Sice by jí to poslali hnedka jak by se zjistilo že jsem to tam nechal, ale stejně je lepší že všechno mám.

Ráno bylo v těch zabalených pokojích divný. Profesor Ilidan řešil, koho si rodiče vyzvednou rovnou u školy. Pár děcek se našlo, hlavně z alchymie. My s klukama jedeme všichni drožkou zpátky do města, kam si pro nás přijedou rodiče.

Když přijel táta a profesor Ilidan mi pomohl najít si kufr, bylo mi trochu smutno. Stýskalo se mi po tátovi a těšil jsem se na mamku co zůstala doma. Prej upekla něco dobrýho. A taky jsem věděl že se mi bude stýskat po klucích. Zas je uvidím asi až ve škole i když táta si sehnal kontakt na tátu Žížaláka i mamku Fleka tak třeba to půjde nějak domluvit.

Když mi profesoři zamávali na rozloučenou, že se těší na další rok, tak sice HáeF říkal, že to bude jenom horší a horší a víc učení a míň zábavy, ale viděl jsem že i on se těší na další rok páč celou dobu mluvil o tom, jak příští rok začnou dělat fakt nebezpečný věci. Jako by neublížil spíš sobě.

Doma mamka byla hrozně ráda, že mám takový supr známky a taky jsem dostal kus koláče. Bylo to supr, akorát pak vzala celej můj kufr na praní a já musel jít z batohu vyklidit kousky pergamenu.

Dále jsou jen útržky deníku, které se nám podařilo rozluštit a zachránit. U některých zápisu se podařilo určit přibližnou dobu, kdy autor jej napsal. U ostatních nelze přesně říct, jak dlouhá doba uběhla mezi jednotlivými zápisy.

 

Třetí ročník

Tak jo, třetí ročník je oficiálně pěkná pruda. Venku je každej ten tak krásně, večer ještě není zima a to že v září už pomalu začíná být. A my chodíme ven jen cvičit to jedno skrývací kouzlo. Profesor Ilidan sice říkal, že zrovínka tohle kouzlo zabere hrozně moc práce, ale to přece neznamená, že strávíme snad i Vánoce pokusem nechat zmizet ten obří hrnec. Jo, furt je to hrnec. Všichni mu říkají, že je nemožný schovat obrovskej lesklej hrnec v lese.

Už ten les znám jako svý boty, dneska se mi ten hrnec skoro podařil začarovat do jednoho křoví, ale jak jsem viděl Fleka, jak se ho snaží kouzlem schovat do keře, začal jsem se smát a zas byl vidět. Ale když jsem to vyprávěl Žížalákovi (během toho, co si stěžoval na posilovací lektvar, kterej se mu nechtěl vařit) tak se na mě ta holka od něj ze třídy smála. Dřív jsme jí říkali Pizizubka, ale teď je fakt pěkná.

Když jsme se s klukama domlouvali, že bysme se v noci vyplížili, tak se ona a její kámoška chtěly přidat! Když je v noci ještě krásně teplo, mohlo by to být fajn se proběhnout po lese. Profesoři sice tvrdí, že to nemusí být uplně bezpečný, ale nikdy jsme žádnýho zlovolnýho tvora u školy neviděli. Kouzla je drží zpátky, tak je to uplně bezpečný, ne?

Místo srazu byl strom u kraje lesa. My s Flekem to známe skvěle, protože z koruny na nás jednou spadl blbě schovanej hrnec. Chvilku jsme čekali na holky, který došly až asi za dvacet minut. Profesorka Arin prý hlídala jako ostříž a proklouznout kolem se prakticky nedalo.

Museli jsme být opatrní. Profesor Ilidan by nás kouzlem našel určitě během chviličky. Zašli jsme dál do lesa a rozsvítili jsme si drobným svítivým kouzlem. Žížalák začal povídat strašidelný historky. Já jsem se nudil, protože ju povídal už předevčírem, a navíc byla pěkně trapná. Koukal jsem se okolo a zahlídl jsem v dálce strom, který slabě zářil. To by nebylo ještě tak neobvyklý, mohlo jít o nějaký přechodný kouzlo. Profesorka Arin nám to trochu vysvětlovala, že když někde vytryskne magie, je možný aby občas udělala náhodný kouzlo sama.

Vymluvil jsem se, že jdu na záchod. Pizizubka se sice ušklíbla, ale ten strom byl teď zajímavější, zítra jí donesu čokoládu. Čím víc jsem se blížil, tak se víc mihotal. Svítily na něm slabě nějaké znaky. Pokud je tohle díky náhodné magii, tak je to dost hustý. Světlo se kolem mihotalo jako z horkýho vzduchu. Ty znaky by to chtělo rozluštit, třeba je to nějaký kouzlo, nebo třeba souřadnice pokladu nebo tak něco hustýho!

No, jenže jasně že nás pak profesor Ilidan hnedka našel. Ani jsem si ten strom nestihl prohlídnout a už stál na kraji lesa a kouzlem nás všechny odhalil. Když jsem se pak znovu podíval, světlo pomalu zhasínalo, skoro v té tmě nebylo vidět, který z těch stromů to byl co svítil. Jestli to byl skutečnej strom.

No, za trest jsme ráno uklízeli. Bez kouzel. K čemu jsme v kouzelné škole, když to sbíráme ručně. Sice na to kouzlo neznám, ale pro tohle bych se třeba i učil.

 

Absolvování MAG

Tolik let a uteklo to jako voda! Konečně jsme absolvovali! Když si balím věci po tom posledním roku, skoro jsem se dojal. Odjíždím pracovat do vedlejší provincie do města Maedes. Budu tam jednak dál studovat magii a druhak si přivydělávat. V cechu kouzelníků mě přijali srdečně. Mám pár nápadů, na kterých bych chtěl dál pracovat.

Když jsem měl dobalený kufr, ještě jsem se viděl s Žížalákem a Flekem. Flek hodlal cestovat po světě. Měl našetřeno od rodičů. Žížalák akorát říkal, že pojede domů a pak se teprve rozhodne, kam se vydá. Doufám, že by mohl dojet za mnou. Venku, když jsem čekal na odvoz, byl nebývale horký den. Lidem posledního ročníku vždycky končí škola později, díky závěrečným zkouškám a pak taky slavnosti zakončení. Když jsem koukal dokola, jak se vzduch tetelí, uviděl jsem slabě zářící strom hluboko ve stínu lesa.

Bylo to jen slabé zamžikání. Někdo vzadu u školy něco zavolal, a když jsem se otočil zpátky, nic tam nebylo. Kdybych si ho nepamatoval, asi bych věřil, že se mi to jenom zdálo.

V knížkách jsem o tom nikdy nic nezjistil, jak jsem ho viděl prvně, díval jsem se. Asi nějaká anomálie, ale že by se objevovala víceméně na jednom místě? Další z věcí, co stojí za to důkladně prozkoumat…

……

Už je to třetí měsíc, co tady pracuju. Práce je povětšinou nudná a jednoduchá, základní kouzla na to bohatě stačí. Mám ale dost peněz, abych si mohl dovolit dál studovat. Pokoje, co mám pronajaté, se mi pomalu všechny mění na knihovnu. Do týdne se už nevejdu ani do své vlastní postele…

Začal jsem zkoumat volnou magii, zkázu a podobné úkazy. Ukázalo se, že po světě je hlášeno poměrně hodně náhodných kouzelných úkazů, jako třeba levitující kameny na severu nebo léčivé prameny. Vypadalo to, jako by je magická energie nějak udržovala sama…

Doufám, že zítra bude knihovna otevřená. Další svazky jsou prý v zakázaných částech. Když podplatím knihovníky, třeba mě tam pustí. Prý magii umí taky, použít nějaký kouzlo by se mohlo zvrtnout. Nerad bych měl nějaké větší problémy.

……

Ty knížky ze zakázaných částí se skutečně vyplatilo získat. I když jsem utratil o zatraceně moc víc, než bych plánoval. Podcenil jsem věrnost knihovníků řemeslu a hlavně církvi. Tolik peněz neutratí celý náš cech ani za měsíc.

Nepochybuju o tom, že se nakonec některý z těch knihovníků prořekne. Potměšile se smáli, když mi ty knihy donášeli. Asi se těší na zábavu, problémy s církví dlouho nikdo neměl. A že za tohle by mohly být pěkný potíže.

……

Tak jo, dneska tu byly poprvé. Nějací dva Církevní hodnostáři přišli na "přátelskou" návštěvu do našeho cechu. Většina lidí byla zrovna pryč, dopoledne buď byli pracovat, nebo se věnovali studiu. Případně jako Tara vyspávali až do jedenácti.

Bylo nás tu jen pár, ale přátelská návštěva se jasně zaměřila na mě. Přátelsky se vyptávali, přátelsky pozorovali místnost a snažili si zapamatovat co nejvíc detailů. Bylo vidět, že jeden je zaměřený na odvedení pozornosti a druhý na detaily. První si se mnou povídal o životě ve městě a druhý se nenápadně rozhlížel.

Asi už zjistili, že knížky chybí, ale nechtěli vyvolávat rozruch. Bylo jasný, že je zajímá, co s nimi udělám. Když zmizeli, zanechali po sobě jenom nepříjemnou vůni jakéhosi snad kadidla a mrazivý pocit. Jejich přítomnost nemohla znamenat nic pěkného a to tito dva měli jasně nakázáno působit co nejmírumilovněji.

……

Nejlíp se mi pracuje hluboko do noci. Všude je ticho, i na ulici. S magií se jistě dají dělat skvělé věci. Čím víc čtu o zkáze a různých úkazech volné magie, tím víc si myslím, že by se s tím dalo tvořit i jinak než jsme zvyklí. Žádné výpočty ani pokusy zatím nevyšly, ale jsem přesvědčený, že je to jen otázka času.

Ani jsem všechny ty knihy nestihl přečíst celé. Kdykoliv najdu slibný odstavec či kapitolu, nedá mi to, abych zase nezačal s pokusy.

……

Dneska brzy ráno zase přišli ti kněží. Byl jsem nedospalý z celé noci pročítání. Přišli se zeptat rovnou na moji práci. Očividně se o ní ve městě mluví, alespoň v těch "správných" kruzích. Doufám, že jsem je několika větami zavedl za nesprávnou cestu.

Zkoušet vytvořit z magie něco nového, to věřím, že se jim nelíbí ani za mák. Už tak se magie straní. Představa že by se možnosti mágů ještě rozrostly? To je jistě budí ze spaní.

Nevypadali přesvědčeně, když odcházeli, spíš vypadali uraženě. Nejsou zvyklí, že se s nimi někdo dohaduje. Ani by mě nenapadlo se s nimi přít, kdyby nestrkali nos do mojí práce. Nicméně odešli a já měl čas si všechno promyslet.

Se svojí prací nepřestanu, jsem na stopě něčeho úžasného.

……

Dneska se ukázali zase a zabavili mi knihy. Prý byli vysláni knihovníky, aby vrátili ty cenné svazky zpět. Jistě a příště tu o Karkulce. Už moji práci moc dlouho tolerovat nebudou.

……

Teď jsem se vrátil z cechu. Ostatní se mě trochu straní, asi se bojí, že by se mnou byli spojováni. Tara říkala, že se po městě sem a tam proslýchá, že mě plánují zadržet. Prý mě hodlají obvinit z kacířství.

Tohle je poslední kapka… Pokud počkám ještě den, tak si zbytky svojí práce budu moct rozmýšlet v jedné z podzemních cel. Ne, děkuji.

Zaskočilo mě, jak rychle jsem měl sbaleno. Na knihách jsem dávno přestal lpět, informace buď už znám, nebo nepotřebuji. Veškeré svoje zápisky jsem nacpal do brašny. Na cestu jsem toho nepotřeboval zase moc. Svoji práci dokončím v Magické Akademii na Gradu. Cesta to sice bude nepříjemně dlouhá, ale pořád příjemnější, než se nechat vyslýchat.

……

Na lodi mám mořskou nemoc. Neuvěřitelně odpornou mořskou nemoc. Sice se tu se mnou plaví nějaký alchymista, ale asi nevalné úrovně. Jeho přísady mu asi všechny shnily… Jinak si neumím vysvětlit, proč je mi po jeho léčivých lektvarech ještě mnohem hůř.

……

V přístavním městě jsem se musel ubytovat. Hostinec to byl poměrně pěkný, ale majitelé se zdáli až nepříjemně vlezlí. Dveře jsem si zajistil kouzlem. A nejradši bych jim vmetl do obličeje, že ano, všiml jsem si, že se mi do pokoje pokusili dostat.

Ráno jsem se chtěl okamžitě vydat na cestu. Majitelka se mě snažila pořád nějak zdržovat. Prý problém, podepsat dokumenty, pokažená postel v pokoji. Celou dobu byla ale nesmírně opatrná.

Tvářil jsem se přátelsky, dokud jsem si nevšiml, že u vedlejšího domu stojí několik členů Církve a nenápadně mě pozorují. Snažit se mě zadržet, to tak.

Jen co jsem se dostal za město, rychle jsem si vykouzlil magickou ochranu, členové Církve by se asi k násilí nesnížili, ale jistota je jistota.

……

Do školy jsem se dostal těsně před rozedněním. Snažil jsem se, aby mě neviděli žádní studenti a schoval jsem se v kabinetě profesorky Cylin. Neviděla ráda problémy s Církví, měla v něm nějaké příbuzné a vždycky se snažila o mírové řešení. Když jsem jí ukázal některé svoje poznámky, dovolila mi tu zůstat, dokud to bude bezpečné pro děti.

Dneska večer už se to podaří, cítím to!

……

POVEDLO SE! Když jsem začal studovat volnou magii a její využití, nikdy by mě nenapadlo, že stvořím vlastní kouzlo.

Nemůže být pochyb, povedlo se mi zkopírovat kouzlo, kterým profesorka zakouzlila moji skrýš. Aniž bych ho někdy uměl. Podařilo! Podařilo se mi skutečně vytvořit vlastní kouzlo. Mohl by to být začátek mnoha nových kouzel. Je to ovšem běh na velmi dlouhou trať. S nesmírnými obtížemi se mi podařilo, po snad nekonečných přípravách, přesměrovat energii na jedno slaboučké kouzlíčko.

……

JSOU TU! Dnes se u brány objevili první kněží Církve. Přátelské jako poprvé. Očividně jsou to příbuzní profesorky Cylin. Přátelsky je pozvala dovnitř. Ze svého úkrytu jsem viděl jen, jak prochází kolem. Profesorka povídala a povídala, ale zároveň jim nedala moc šancí se příliš rozhlížet. Vedla je svižně pryč z prostor, kde se učí a mluvila o pohoštění.

Jejich úlisné úsměvy se rychle rozpustily, málem jsem se začal smát. Bojím se, že jim tohle nebude stačit. Pokud mě tak touží vypátrat, určitě je brzo napadne, že jinde než ve škole se skrývat nemůžu.

……

Každý den sedím v tomhle smradlavém výklenku zajištěném kouzlem. Poslední dobou jsou tu každý den. Začali s "pátráním". Profesoři jsou z jejich přítomnosti nervóznější a nervóznější.

Mám svůj soubor kouzel. Přinese revoluci do kouzlení. Já vím, že první kouzla se musela někde objevit. Ale všechny knihy jsou o tom zvláštně nespecifické.

……

Musím svoje zápisky někde schovat. Všechny moje svitky se záznamy mých kouzel musí zůstat bezpečně skryty, než se pro ně vrátím. Teď není možné předvést svůj výtvor Vyššímu Arcimágovi. S množstvím kněží, kteří mě hlídají, se nedá teď nic podniknout.

V noci jsem se vyplížil ven. Potřeboval jsem přemýšlet, na vzduch.  V lese jsem se kouzly schoval tak, že by mě neměl nikdo vidět. Dospat se můžu přes den. Když jsem šel ven, málem mě jeden student viděl. Použil jsem na něj spánek. Připadal jsem si nezodpovědně, ale díky tomuto vzrostla moje víra v tyto kouzla. Bezchybně funguje. Po magickém šlofíku si jistě nebude jistý, jestli něco skutečně slyšel.

Konečně venku jsem mohl přemýšlet. Profesorka chce, abych odešel. Nemám jí to za zlé, studenti jsou jistě nervózní z přítomnosti dvou kněží Církve, kteří se mě tu snaží někde odhalit. Musím zmizet!

......

Ten strom! Zase ho vidím, svítí slabě v dálce v lese. Vypadá krásně. Se všemi těmi starostmi jsem na něj zapomněl. Dokonce i na většinu svého studia o volné magii. Když jsem se došel podívat, mohl jsem si ho poprvé prohlédnout zblízka. Slabá záře a podivné znaky.

Skoro jsem z toho stromu cítil výzvu. Takhle silná a stabilní magie je velice vzácná. Pokud je tu taková koncentrace magické energie, mohlo by tu být ještě něco. Kraťoučký průzkum okolí nic zvláštního neodhalil, tak jsem se zas soustředil na ty znaky. Nejspíš dávají smysl. Jen tak to mluvit nebude, ale co kdyby to byly… souřadnice? Nějaká mapa? Možná je to nějaký druh řeči.

To MUSÍM vyluštit, je to moje povinnost jako mága.

 
 

...