TACITA

Podle mnohých nejmenší ze všech provincií nejen rozlohou, ale i významem. Nerostným bohatstvím neoplývá (proto zde nežije víc, než pár desítek Glowyrů), její lesy sotva pokryjí místní spotřebu a půda plná kamenů je na obdělávání téměř nepoužitelná. Díky tomu je možné obyvatele rozdělit na rybáře a pastevce. Stáda ovcí a skrovné salaše najdeme u každé vesničky ve vnitrozemí a u pobřeží se krčí chudé osady obehnané rybářskými sítěmi. Vlna a vyhlášené sýry jsou tím jediným, co může být dostatečně zajímavé pro kupce. Obchodně byla ale Tacita nejvíc navázaná na Silvu (hlavně na Konghy, ze kterých někteří Tacitu navštěvovali a někdy zůstávali i delší dobu) a nedávná tragédie se nedobře projevila na odbytu. Jako provizorní řešení Císařští úředníci zavedli několikanásobné dotace pro obchodní stanice zde umístěné, povinné snížení cen pro import do této provincie a exkluzivní odběr zboží přímo pro Aggerské instituce; v praxi z tohoto opatření obyvatelé nemají vůbec nic – všechny vydělané peníze mizí v kapsách úředníků.

Co se vztahu a vazeb na Císařství týče, nejlépe bude citovat Isidora Aggerského a jeho kroniku De re historica libri: “... Když vojska císařpána Tarsa připlula k Sardeu, díře postavené ze shnilého dřeva a slámy, nenarazili vojáci na sebemenší odpor. Místní dál rybařili, pásli ovce a trhovci nabízeli vojákům své nekvalitní zboží se stejným nezájmem, jako komukoliv jinému. V zásadě nelze mluvit o dobývání nebo válce - k válce jsou potřeba dvě bojující strany; zde však byli pouze císařští vojáci a tacitští, kteří s chutí přijali dobře placenou práci při výstavbě posádkových tvrzí. Právě tehdy viděli ti prozíravější důstojníci a úředníci, že namísto dalšího statku si Císař přivázal k noze kouli, se kterou bude mít ještě mnoho trápení...”

Obyvatelstvo je skromné ve všech směrech, krom pohostinnosti. Hostu místní nabídnou i z posledního a krom největších událostí (Novoroční rej, Výročí Císařství a Jarní plavba), řeší občerstvení na zábavách a slavnostech takzvaným "batůžkovým" způsobem, kdy každý návštěvník přinese něco ze svých zásob.

Ve stálé vojenské posádce, tvořené poloviční legií, najdeme spoustu slabších vojáků, nebo potížistů, kterých se velitelé jiných jednotek potřebovali zbavit. Tato posádka je slabá morálkou, vybavením, velením i schopnostmi. Jak důstojnický sbor, tak mužstvo je složeno z těch méně schopných (explicitně neschopných) jedinců, často produktů nepovedené protekce; stejný podíl zde tvoří průšviháři a potížisté různých druhů. Morálku zde udržet je téměř  nemožné a aggerské úřady nenašly lepší způsob, než jaký je ten současný - zásobování posádek levným (ne příliš kvalitním) alkoholem. Je tedy až úsměvné, že místní armádní nařízení přímo stanovují podílové počty střízlivých mužů na jednu strážní službu.Zdá se logické, že sem se dostat opravdu žádný Císařský voják nechce; nicméně ti, kteří zde již jsou, nijak nenaříkají.

Z tohoto vždy pramenila velká nechuť hlavního štábu nasazovat je do bojových akcí (v časech, kdy byly běžné). Zbytek Císařské armády proto Legií Tacita dodnes opovrhuje. Výjimkou je snad jen jediná kohorta, která byla na Tacitu přeložena celá teprve nedávno ... Kohors Felix sem byla přesunuta celá - do posledního muže. Donedávna šlo o jednu z posledních elitních císařských jednotek. O příčinách přesunu k Legii Tacita ale mlčí jak věci znalí úředníci, tak samotní vojáci. Nová školská jednotka Fortis Ictus má prý nahradit právě Kohors Felix.

Slabá posádka však neubírá Tacitě na vojenském významu. Pro své nehostinné podmínky představuje ideální místo pro velice tvrdý výcvik. Zejména západní pobřeží Šedých ostrovů, kde je oceán krutý a divoký, je využíváno pro nácviky vylodění a pro závěrečné zkoušky námořních kapitánů. Nejobávanější touto zkouškou je “Vodní hrob”, kdy je voják v plné polní shozen do vody a na břeh musí překonat téměř desetikilometrovou vzdálenost ať už plavmo, nebo plazením po kluzkých mořských kosách.

V západním oceánu se také nachází jedno z nejpochmurnějších míst, které může Císařský voják poznat. Na skále uprostřed rozbouřeného moře, Havraním Ostrově, se nachází důstojnické vězení, kde jsou internováni vojáci podezřelí z vážných přečinů proti císařství a jejichž případy není, pro jejich postavení, možné řešit na polních soudech. Prostředí je tu důstojné, internovaní vojáci mají k dispozici jednu z největších knihoven v Císařství a platí železná zásada, že vězni se fyzicky nemučí.

Hlavní město provincie, Sardeum, není o moc víc než jenom naleštěná špína. I Císařští úředníci musí sídlit ve velice skromných podmínkách. Krom Sardea zde nelze hovořit o městech, krom pasteveckých osad ve vnitrozemí a mělkých přístavů na východním pobřeží se tradiční tacitské sídliště skládá z malé posádkové pevnosti, obchodní stanice a úzkého pásu chatrčí k těmto stavbám lnoucích. Je tak až nepokrytě úsměvné a obdivuhodné, že nejmladší z těchto vesnic, dostavené teprve před deseti lety, dali její správci zcela oficiální jméno Díra.

O politiku se obyvatelé této provincie nikterak nezajímají v přesvědčení, že stejně nic neovlivní. Císaře i celý jeho aparát vnímají jako nutné zlo a tiše si myslí své. Poměrů neznalému cizinci se musí jevit, že místní muži s každým nařízením souhlasí a nikdy se ničemu novému nebrání (na rozdíl od prostořekých žen,které si servítky neberou). Je to ale pouze tím, že svoji nespokojenost muži vyjádřují výhradně na moři během rybolovu, nebo na salaších. V tom má taky původ řčení „to nech rybám“ / „to nech beranovi“. Jsou ale velice zbožní a Kult Světla zde má asi nejstabilnější pozici. Zajímavostí je, že i zde existuje Magická Akademie. Jde o pár stavení kolem majáku na Malém Ostrově (nejčastější pojmenování ostrova - v celém císařství známe celkem čtyři Malé Ostrovy). Žije zde sotva desítka studentů, které vede profesor Lepidus Valens - největší kapacita v oblasti psaní kouzelných svitků. Studenti se krom magických nauk věnují i rybolovu, protože je jediným zdrojem jejich obživy (Mnoho absolventů se po ukončení studií dost dobře uživí prodejem svitků, ale škola jako taková od jedné nemilé příhody svitky neprodává). Ostatní Magické Akademie často podceňují úroveň té tacitské, což Lepidovi nevadí - naopak vypadá, že si klidu v ústraní váží. Proslýchá se ale, že jeho studenti čím dál častěji opouštějí Maják. Podle některých to souvisí s nedávným objevením ruin města pohřbeného útesy během Zkázy.