Zbraně mají hlad

“Nelži Mariune, takovouhle povídačku by ti nevěřila ani moje zesnulá bába, a tu jsem jednou dokázal přesvědčit, že starej Vetešník je vampír a saje krev vlastním dětem. Haha”

“Přísahám, že je to pravda!” udeřil pěstí do dřeva Mariun, zatím co celý stůl propukl v huronský smích. “ Všechno lehlo popelem, povídá se, že někomu nevyšlo nějaké kouzlo či co, ale já si myslím... “ ztišil hlas a opatrně se rozhlédl, zda kolem nesedí nikdo z Mladších. V hospodě však bylo poloprázdno a vzduch byl čistý. “... že je to trest od samotného Solarise!”

“Pozor na pusu hlupáku, včera dali vláčet koněm nějakého chudáka za mnohem méně prořízlou pusu, než máš ty.”

Hospodský utíral sklenice zatímco pozoroval bavící se skupinku čtyř farmářů a poslouchal. Věděl, že ten malý poďobaný, které

mu říkali Mariun, nelže. Včera z Intactaty přicestoval jeho bratr a nesl stejně děsivé, avšak mnohem podrobnější zprávy. Před týdnem a několika dny se zničehonic objevila na obloze velká záře a obilí na polích začalo růst, jak kdyby někdo zrychlil čas. Brambory se nafukovaly a sami lezly ze země a mrkve získaly velikost topůrka od sekyry. Jásot  farmářů a vyhládlého obyvatelstva, které doteď živořilo díky povinným odvodům zásob pro armádu na východní frontě, však netrval dlouho. Po chvíli totiž zlatavé klasy, stejně jako všechna ostatní úroda, vzplanuly jasným plamenem a vzápětí lehly popelem.

Nikdo prý přesně neví, kdo za tuto katastrofu může nebo jak velký je její rozsah, jisté však je, že hladomor je nevyhnutelný. Hospodskému sice byli hladoví obyvatelé Intactaty naprosto ukradení, nebyl však hlupák a věděl, že pokud nezíská generál Numonis zásoby pro východní armády v Intactatě, získá je jinde - tady na Additě. Chabé příměří mezi Řádem a Republikány mu vtom totiž sotva zabrání. Jak moc pak bude záležet na tom, že vlastní největší a nejlukrativnější krčmu v Krabím přístavu?